19.6.2026
Na rozdíl od „řízení lavinových rizik“, kde do prevence nehod vkládáme spoustu energie, času a také peněz v podobě vybavení, se dalším typickým příčinám nehod mimo laviny věnuje jen malá nebo vůbec žádná pozornost, protože jsou prostě nepopulární. Přitom absolutní počty úmrtí v horách, zejména v létě, jsou mnohem vyšší než v zimě. Sérií „Gesund am Berg“ (Zdraví na horách) chceme této situaci čelit a poskytnout tipy, jak se v létě i v zimě vrátit z našich výletů v pořádku a plní pozitivních zážitků.
Autor: Gerhard Mössmer
Náhlá srdeční příhoda, například v důsledku infarktu myokardu, je nejčastější příčinou úmrtí při horské turistice a druhou nejčastější při skialpinismu. Riziko infarktu myokardu s přibývajícím věkem výrazně stoupá, a to již po 40 letech věku. Muži jsou přitom ohroženi výrazně více než ženy. Mezi typické rizikové faktory patří vysoký krevní tlak, zvýšené hladiny cukru a tuků v krvi, nadváha a kouření, stejně jako předchozí infarkty myokardu nebo nedoléčené chřipkové infekce. Takto můžete snížit své riziko infarktu myokardu:
1/ Od 40 let věku pravidelně absolvovat preventivní prohlídky. První tip sice u většiny lidí není zrovna oblíbený, může se zdát otřepaný a zastaralý, ale dává velký smysl: muži od cca 40 let a ženy od cca 50 let – zejména v případě rizikových faktorů, jako je vysoký krevní tlak, kouření nebo rodinná anamnéza – by měli pravidelně absolvovat preventivní vyšetření u internisty. Výhoda: Sportovně-lékařský zátěžový test může nejen odhalit skryté srdeční problémy, ale také poskytnout cenné informace o správné intenzitě tréninku. Kdo trpí vysokým krevním tlakem nebo má v anamnéze kardiologicky znepokojivé nálezy, musí počítat s rezervami a zůstat alespoň o půl výkonnostní třídy pod svým osobním maximem.
2/ Pravidelný trénink je základem všeho. Horská turistika málokdy představuje krátkou a intenzivní zátěž, ale většinou jde o několikahodinovou vytrvalostní zátěž. Riziko infarktu stoupá zejména u osob, které se věnují turistice jen sporadicky a pak se náhle pokoušejí absolvovat dlouhé túry s velkým převýšením. Kdo při tréninku nikdy nevydrží déle než hodinu, neměl by v horách bez přípravy plánovat pěti- či šestihodinové výpravy. K tréninku vytrvalosti existuje celá řada možností: procházky, turistika, nordic walking, běh, jízda na kole, jízda na horském kole, kardio trénink ve fitness centru, běžecké lyžování, skialpinismus a mnoho dalšího.
Pro dosažení tréninkového efektu jsou rozhodující pravidelnost a správná intenzita. Pokud jde o pravidelnost, můžete spojit každodenní pochůzky s fyzickou aktivitou: schody místo výtahu, kolo místo auta. „Darovaným“ tréninkovým časem jsou cesty do práce nebo k veřejné dopravě: 20 minut chůze do práce a 20 minut zpět domů každý den znamená 40 minut kardiovaskulární zátěže bez větší námahy. Trénink vhodný pro horské túry sází na pravidelné, klidné vytrvalostní jednotky v délce 60 až 120 minut, ideálně v kopcovitém terénu. Pokud se během tréninku ještě dokážeš bavit, je intenzita zvolena správně. Kdo trénuje s pulsometrem (hrudním pásem nebo chytrými hodinkami), může intenzitu ještě lépe regulovat a v ideálním případě se udržet v aerobní zóně – tedy mezi 60 a 75 procenty své maximální srdeční frekvence. Zatěžujte se tak, abyste na konci tréninku byli sice unavení, ale v žádném případě vyčerpaní, a abyste měli ještě nějaké rezervy.
3/ Výběr trasy podle fyzické zdatnosti, nikoli podle cílového vrcholu. Klasické rizikové situace vznikají při příliš dlouhých stoupáních s příliš velkým převýšením. Proto má plánování trasy zvláštní význam. Rozhodující není to, co bychom rádi dělali, ale to, co je v danou chvíli schopen zvládnout náš kardiovaskulární systém. Volně podle Paula Preuse: „Schopnost je měřítkem toho, co si můžeme dovolit.“ Zejména u vícedenních horských túr, vysokohorských výstupů nebo skialpinistických túr bychom neměli plánovat nejdelší a nejnáročnější etapu na první den. Dále dbáme na to, aby batoh nebyl přeplněný, protože nadbytečná váha zvyšuje zátěž.
V horském terénu se srdeční zátěž nezvyšuje lineárně, ale skokově, například na strmých úsecích, v kamenitém terénu nebo na svahu vedoucím k vrcholu. Právě tam se však často „tlačí na pilu“ a prudký nárůst tepové frekvence se ignoruje. Mnoho srdečních příhod tak nenastává na technické hranici, ale na limitu fyzické zátěže. Jednoduché pravidlo pro sporty v horách zní: Během výstupu bychom měli být schopni se ještě bavit! Pro úspěšnou túru je obzvláště důležitý začátek: Vědomě volíme nízké, rovnoměrné tempo, abychom si na zátěž zvykli. Během túry by nám neměl docházet dech a raději zpomalit dříve než později: Tempo udává hora, ne naše ctižádost!
4/ Chlad, horko a nadmořská výška zvyšují zátěž. Zimní teploty a velké nadmořské výšky výrazně zvyšují zátěž srdce, a to i v terénu, který se zdá být mírný. Chladný vzduch způsobuje zúžení cév, nadmořská výška zase snižuje dostupnost kyslíku – tato kombinace může zvyšovat riziko infarktu myokardu. I horko může zatěžovat náš kardiovaskulární systém. Proto je v plném létě důležité mít dobrý časový plán a správně volit trasu: vyrážíme brzy a vyhýbáme se dlouhým stoupáním na jižní straně v horkém poledním slunci! Ve větších nadmořských výškách jdeme záměrně pomaleji, i když se terén jeví jako technicky nenáročný. (více viz Zdraví na horách - díl 1.)
5/ Berte varovné signály vážně. V horách se fyzické varovné signály často odbývají jako „špatný den“ nebo „výšková nemoc“. Právě to může být riskantní. Neobvyklý pokles výkonnosti, dušnost, tlak nebo pálení za hrudní kostí, studený pot nebo náhlá nevolnost jsou velmi jasné varovné signály, které musíme bezpodmínečně brát vážně. V těchto případech je třeba včas se vrátit a v případě pochybností zavolat tísňovou linku.
Gerhard Mössmer je zaměstnancem oddělení horských sportů rakouského Alpenvereinu
